Tenhle příběh bude o jednom malém zázraku, chvílích beznaděje, životním kotrmelci a vysokotlaké myčce. Začalo to tak, že jsme se ženou odpověděli na už asi stý inzerát a vydali se na obhlídku bůhvíkolikátého starého domu. Zatím to bylo vždycky zklamání – vyvrácené dveře, vybrakované interiéry – co nezničila voda, oheň nebo červotoč, rozkradli lidé. A přece se nedávno jeden našel. Moc jsme si od toho neslibovali, byli jsme už trochu okoralí a skeptičtí, ale už nádherně vrzající zrezivělá kovaná brána do zahrady probudila skomírající naději. Brodili jsme se vysokou travou a naslouchali nervóznímu drnčení realitního agenta, který neustále brebentil cosi o nádherné a zachované kamenné dlažbě, která bohužel za ta léta zarostla… Pak se objevil dům a my přestali vnímat bzukot mužových slov a strnuli ohromením. Byl krásný. Dokonce nevypadal ani příliš zdevastovaně, jen byl neuvěřitelně zašlý a obrostlý girlandami přísavníku. Domovní dveře zavrzaly jako ve filmu a – nechtělo se tomu věřit – uvnitř se objevil nábytek skrytý pod zaprášenými přehozy, z křišťálového lustru se do daleka táhly závoje a sítě pavučin, schodiště tajemně vrzalo… Byl to on! Dům, který jsme si vysnili.

Poskočíme v čase. Dům jsme koupili a začali ho dávat dohromady. Neuplynul ani týden a byli jsme na pokraji zoufalství, jen tak tak, že jsme té koupě nezačali litovat. Prach byl všudypřítomný a za ta léta se spekl do pevné krusty, která nešla dolů. Všechno bylo strašlivě zašlé, špinavé a nevyčistitelné. Trávu na kamenné dlažbě jsme sice posekali, ale objevila se jen nevzhledná šedohnědá plocha. Dům nás nechtěl pustit k sobě. Mračil se a přes všechno naše úsilí odmítal ukázat svou skutečnou tvář, usmát se na nás a pozvat nás dál. Pak jsem se jednou uprostřed noci probudil a věděl naprosto přesně, co mám dělat. Zkoušeli jsme všechny možné úklidové prostředky, lecjakou chemii, kyseliny… Nic nezabíralo, ale tlak vody, opravdu silný, tryskový tlak vody by zabrat přece mohl!

Voda dokáže pohnout kameny, vydlabat otvor v žule, vyhloubit koryta řek do skal – proč by nedokázala vyčistit tenhle náš malý Augiášův chlév. Přiznám se, že jsem na internetu nijak zdlouhavě nepátral. Mám dobré zkušenosti se zahradní technikou firmou Fieldmann, už od nich mám v zahradní kůlně kdeco. Když jsem viděl, že dělají i vysokotlaké myčky, měl jsem hned jasno. Když jsem toho zelenožlutého krasavce vybalil a nasadil čtyřcestnou trysku se spouští, postavil jsem se před výklenek zatvrzele neumytelné fasády se zbytky úponů houževnatých popínavých rostlin a připadal si jako Krotitel duchů. Zamířil jsem, stiskl spoušť a pak už jen zíral. Tlak byl o dost silnější, než jsem čekal, takže to se mnou zprvu trochu cloumalo, ale brzy jsem získal patřičný grif. On tlak 140 barů je vážně síla. 390 litrů za hodinu vychrlí tahle nenápadná kastle na kolečkách! Příkon celých 2000 wattů.

Daleko zajímavější ale bylo, co se dělo s fasádou. Bylo to trochu jako kouzlo, jako filmový trik. Desítky let zažraná špína mizela, jakoby tam ani nebyla. Schodiště v domě jakbysmet, terasa, sloupy nesoucí balkón nad vstupními dveřmi – okna! A největší radost byla dlažba. Když se ten letící proud vody, který působil, jakoby to byla vodní tyč, něco pevného, co se nedá ohnout ani zlomit, zahryzl do špíny na dlažbě, objevila se nádherná načervenalá kresba kamenů dovezených prý odkudsi z Asie. Dům pod vodní tříští doslova ožíval, krásněl a za chvíli už se na nás skutečně i usmíval. Od té doby už vysokotlaká myčka Fieldmann nedostává takhle extrémní úkoly, ale fantasticky si poradí i s těmi malými. Třeba umýt auto, které tady, na venkově dostává pořádný prachový a bahnitý záběr, to je otázka chvíle. A žádné šmouhy jako po šmudlání houbou! Podvozek, převodníky kol – všechno čisté během momentu. A navíc – ten pocit Krotitele duchů nemizí. No schválně – jen si to zkuste, postavit se, mírně se rozkročit a namířit to vodní „dělo“ na stěnu a zmáčknout… To je síla! To se vážně neomrzí.