Tajuplná rostlina jménem vřes

Vřesy řadíme mezi tzv. kyselomilné rostliny. Mají totiž specifické nároky na kvalitu půdy a půdní reakci. V přírodě je nenajdeme jako ojedinělé rostliny, rostou vždy pohromadě a pokrývají povrch půdy, mnohdy i ve větší rozloze. Tzv. vřesoviště se typicky nacházejí v oblastech s borovicovými lesy na kyselých a písčitých půdách. Pokud chceme vřesy s úspěchem pěstovat, měli bychom jim nabídnout podobné podmínky, jako jim nabízí jejich přirozené lokality. Pěstujeme je tedy ve skupinkách a na větších plochách, tak nejlépe vyniknou. Pokud na naší zahradě není ideální půda, kterou vřesy potřebují, musíme ji vyměnit, a to ideálně na celé pěstební ploše. Vřesy nekoření příliš hluboko, proto stačí vyměnit nebo vylepšit jen vrchní půdní profil. Vždy bychom se ale měli postarat o dobrou drenáž. Na jílovitém, studeném a vlhkém podloží se vřesům dlouho dařit nebude. Čím horší půda, tím kvalitnější by měla být příprava. Pokud chceme mít jistotu, sejmeme půdní profil do hloubky 30-40 cm. Spodinu proryjeme a položíme na ni alespoň 10 cm vysokou vrstvu hrubého štěrku. Spodinu od drenáže můžeme oddělit černou netkanou textilií, aby se vrstvy rychle nesmísily. Na drenáž položíme směs původní zeminy, kterou z poloviny nahradíme směsí rašeliny a bílého křemičitého písku v poměru 1:1. Plochu našeho zahradního vřesoviště můžeme doplnit o kameny nebo zajímavé borovicové kmeny, které se budou k vřesům skvěle hodit. Z ostatních dřevin nezapomínáme na nízké druhy borovic jako je borovice kleč (pinus Mugo), Pinus uncinata a borovice drobnokvětá (Pinus parviflora). Z ostatních rostlin jsou ideální traviny, například kostřava (Festuca).

Péče

Vřesy a vřesovce jsou velmi nenáročné na péči. V horkém létě je určitě nezapomeneme pravidelně zalévat. Vzhledem k jejich mělkému kořenění se příliš nedoporučuje obrývání ani hlubší kypření. V pěkně zapojeném vřesovištním porostu není příliš prostoru pro plevele, ale čerstvě vysázené rostliny udržujeme čisté a v bezplevelném stavu. Plevel odstraňujeme pravidelně a nenecháme jej příliš rozrůst. Občas můžeme rostliny přihnojit speciálním hnojivem pro vřesy a vřesovce. Jednou za dva až tři roky na jaře rostliny sestřihneme zhruba o jednu polovinu. To proto, aby si zachovaly pěkný a košatý tvar.

Tradičním zástupcem vřesů je vřes obecný (Calluna vulgaris), se kterým se setkáme v přírodě nejčastěji. Velmi podobným druhem jsou pak vřesovce (Erica). Oba druhy jsou kyselomilné a můžeme je pěstovat pohromadě, v přirozených lokalitách však vřes preferuje spíše sušší půdu a typicky tvoří podrost vzdušného borovicového lesa. Vřesovcům naopak vyhovují polostinné lokality s vlhčí kyselou půdou s příměsí rašeliny. Vřesy a vřesovce se dají i velice dobře sušit. Stačí natrhat několik snítek a vložit do vázy. Stonky jsou pevné a není potřeba je sušit pověšené. Vřesovištní rostliny se také dobře hodí i jako sezónní dekorace do truhlíků a nádob. V době, kdy odkvetou letní balkónové rostliny, je nahradíme vřesovištními rostlinami, doplněnými o drobnější traviny. I když v zimě zmrznou nebo uschnou, zůstanou pěkně až do jara.

Ke kyselomilným, stálezeným rostlinám s podobnými nároky na půdu a stanoviště řadíme i choulostivější teplomilné druhy jako je kalmia (Mamota), mamotěnka (Kalmiopsis), dabécie (Daboecia), pieris (Pieris), hebe (Hebe), libavka (Gaultheria), skímie (Skimmia) a kasiope (Cassiope). Tyto druhy raději pěstujeme v chráněných teplejších místech a na zimu je opatříme krytem z chvojí. Dají se pěstovat i na terase a na balkónech v nádobách, kde vyniknou zejména v období teplého podzimu a mírné zimy.