Opravdu nevím, jak to v manželství máte zařízeno vy, ale já si po těch deseti letech už moc iluzí o své vedoucí úloze nedělám. Pozor – já si nestěžuju! Moje žena se postupem času, tak nějak plíživě, vypracovala na obratného stratéga, který si mě nenápadně drobnými pokyny vyřčenými s rafinovaným úsměvem vodí jak marionetu na špagátě. Určitě to znáte, člověk ráno vstane, po špičkách se oblékne a plný ohledů ke spící ženě chodí bytem jak po vzduchových polštářích a když otevře dveře ven, ozve se z ložnice: „V tomhle chceš jít mezi lidi?“ Prostě normální manželský folklór.

Nedávno měla Lucie, tedy moje žena, jakousi dámskou jízdu. Vrátila se z ní v báječné náladě a s novým bonmotem, který zněl: „Milé ženy, když váš muž slíbí, že něco udělá, tak to zkrátka udělá a není ho třeba každého půl roku upomínat.“ A na druhý den začalo peklo. Ona totiž Lucie na mě zhruba před zmíněným půl rokem vymámila slib, že na jaře udělám z naší zahrady úchvatné obytné a relaxační místo, na kterém budeme týden co týden pořádat nezapomenutelné párty s našimi (na rovinu hlavně jejími) přáteli. O flóru že se postará ona – já mám na starosti vybavení. Musím přiznat, že jsem na to od té doby ani nevzdechl. Lucie celé jaro kmitala po zahradě s nůžkami a motyčkami a lopatkami a semínky a truhlíky a kdečím – a teď tu všechno kvetlo, prostě radost se posadit. Jenomže nebylo kam.

Výslech začal nečekaně a byl rovnou třetího stupně. „Podívej se, milej zlatej, já už toho mám dost. Půl roku čekám a na zahradě není ani štokrdle. Sedět není kde, vařit není kde… Jak já budu vypadat – už jsem na fejsbuku rozhlásila, že od příštího týdne jedeme ty garden party.“ Byla čím dál chladnější. „ Jak jsi s tím daleko, no?“ Tohle už bylo přímo vytesáno z ledu. Zvolil jsem útočnou strategii: „ Křivdíš mi, a to mě mrzí. Všechno je dávno vybraný a zařízený, zejtra to kupuju.“ Nevěřila mi ani písmeno. „Super, tak jestli ne, tak rozvod.“ Práskla dveřmi a byla pryč. Uznáte, že to byla prekérka. Mobil mi sám skočil do dlaně a já začal obvolávat kamarády. Hned druhý, Jindra, mi dal tip na firmu Fieldmann. Prý mě vybaví úplně vším, v super kvalitě a nebudu kvůli tomu muset prodat auto. Ještě v noci jsem prolustroval jejich stránky. Pak už to šlo ráz na ráz. Dva dny nato jsem si přivstal, uvařil snídani a otevřel dveře na zahradu.

Lucie vstala a zírala. S toustem v ruce vyrazila jen tak v pyžamu na zahradu. Slyšel jsem výkřiky různé intenzity a délky, ale všechny nadšené. S neobyčejným gustem a pořád ještě trochu ukřivděným výrazem jsem poskytoval přednášku: „Tady pod pergolou jsem zvolil sestavu z akácie, to je exotické dřevo, které roste ve vedrech, tak vedru dobře odolá, skvěle ovšem snáší i nepřízeň počasí, je odolné proti hmyzu a je to, děvče moje, dřevo, chápeš? Tady naopak, na trávníku, jsem vybral úplně novou hliníkovou sestavu se stolem s deskou z odolného černého skla a se zabudovaným slunečníkem.

Všechno se to snadno udržuje a léta to tu bude dělat parádu.“ Lucie jen obdivně a uznale áchala. „A teď to hlavní. Grily. Ano, koupil jsem dva, abychom to všechno stíhali. U Fieldmanna mi nabídli celou škálu – malé, velké, stolní, s ohništěm, přenosné…

Vybral jsem jeden velký stolní s poklopem a pohyblivými rošty a jeden otevřený se zabudovanými prkénky. A teď sleduj…“ Uvedl jsem do provozu komínkový startér na dřevěné uhlí, který jsem tam měl přičinlivě narafičený. „Sleduješ to? Má to pyramidovou konstrukci, uhlí se rovnoměrně rozpálí a za pár minut už ho sypeš do grilu a rovnou dáváš maso na rošt.“ Lucie mě políbila. O rozvodu už se najednou nemluvilo. O týden později vypukla první párty a Lucie plula zahradou s tácy dobrot, které spokojeně rozsazení hosté sezobávali, oba grily šířily tu neopakovatelnou vůni dřevěného uhlí a opékajícího se masa a moje manželství bylo nejen zachráněno, ale byl jsem dokonce za hrdinu. Kdybych byl fakt bourák, řekl bych ležérně: „To já ne, to můj Fieldmann.“ Ale zase až takový bourák prostě nejsem.