Klidně by se dalo sukulentům přezdívat ukázněné rostliny. Člověk jim nemusí obětovat všechen svůj volný čas, a přesto vypadají nádherně a zajímavě. Ze sukulentů jsme nadšeni z mnoha důvodů. Jejich kondici a vzhled přes léto vylepší sluneční paprsky a v zimním období se z těchto rostlin můžeme těšit doma. Vypadají neodolatelně v nejrůznějších aranžích a stejně tak i v květináčích různých barev, tvarů a velikostí.
Pod názvem sukulenty se můžeme setkat s velmi roztodivnými rostlinami. Zatímco jedny vypadají jako kámen, další připomínají spíše hrách zavěšený na nitkách anebo nabobtnalé zelené květy růží. Některým z nich nápadně zdužnatěly stonky, jiným listy a dalším naopak kořeny. Společného mají snad jen to, že je charakterizuje obrovská funkční i tvarová rozmanitost. Co do příbuznosti jsou to více než vzdálení příbuzní, neboť v této různorodé společnosti nalezneme zástupce mnoha čeledí a až stovek rodů. Navíc jsou rozšířené po celé zeměkouli a na místech svého výskytu jsou nucené se maximálně přizpůsobit prostředí.
Pojem sukulent vznikl z latiny
Z latinského termínu „succus“ vznikl velmi rozšířený pojem sukulent. „Succus“ znamená šťáva a sukulenty jsou tedy rostliny plné šťávy, životodárné tekutiny, která jim pomáhá přežít v oblastech původního výskytu v mnohdy velmi nehostinných podmínkách.
V této souvislosti hovoříme o takzvané sukulenci, což je schopnost rostlin využít šťávu ukrytou v odlišných ztluštělých částech svého těla k překonání různě dlouhého období sucha.
Podle čeho získaly sukulenty své jméno (Zdroj: ) Podle čeho získaly sukulenty své jméno (Zdroj: ) Podle čeho získaly sukulenty své jméno (Zdroj: )
Sukulenty se dělí do tří základních skupin
Podle toho, která část rostlin nebo orgánů u sukulentů zdužnatěla, můžeme rozdělit sukulenty na listové, stonkové a kaudiciformní. Nejvíce exotické nám připadají právě kaudiciformní sukulenty, u nichž se jako kaudex označuje ztloustlá spodní (bazální) část jejich kmene anebo kořenů.
U mnoha suchomilných druhů vyskytujících se v polopouštních oblastech došlo k zesílení stonku, který slouží jako zásobárna živin a vody pro tyto rostliny. Pro zesílený stonek se vžil výraz pachykaul. V období sucha u sukulentních rostlin zasychají nesukulentní asilimilační orgány (listy, stonky) a ty následně od kaudexu opadávají. Rostlina je pak díky zásobám živin a vody v kaudexu schopna přežít nepříznivé období.
Některé rostliny mají enormně vyvinutý kaudex, který má podobu jakési nadzemní cibule. U těch nadzemní části neopadávají a zůstávají stálezelené. K těm patří například Nolina. Existují však i takzvané přechodné druhy sukulentů, které vykazují znaky více skupin. Proto je toto členění pouze hrubě orientační.
Jak se sukulenty chrání před býložravci
Vzhledem k tomu, že dužnaté rostliny jsou součástí potravního řetězce, je nutné, aby se uměly chránit před býložravci. Těm by sukulenty posloužily jako příliš snadná potrava, kdyby neměly účinnou mechanickou nebo chemickou obranu a ochranu – ostny, trny, případně zdřevnatělými řapíky listů či květenství. Chemicky se brání například Euphorbia a Tylecodon, které jsou jedovaté. Plectranthus nebo Pelargonium využívají své silné aroma, které je činí nepoživatelnými. Aloe a Haworthia mají tak hořké šťávy, že se díky nim stávají rostliny nepoživatelnými.
Rostliny se však dokážou bránit i mnohem zajímavějšími způsoby. Některé druhy se dokázaly vyvinout do takové formy, že svým vzhledem připomínají nepoživatelné či dokonce jedovaté druhy. Další možností je vyskytovat se pouze na takových místech, která jsou zcela nepřístupná.
