Největší zásluhu na poznání účinků léčivých rostlin měli lékaři. Mezi nejslavnější lékaře antiky s aktuálním přesahem do dnešních dnů patří otec medicíny, Hippokratés z Kósu
Na ostrově Kós přišel na svět kolem roku 460 př.n.l. O jeho mládí moc nevíme. Pocházel z rodiny léčitelů, jejichž rodokmen údajně sahal ke kořenům boha lékařství Asklépia (Aeskulapa) a Hérakla. Brzy v mládí byl zasvěcen do tajů tohoto povolání. Tradovalo se o něm, že uzdravoval nemocné, křísil mrtvé a v Athénách potlačil epidemii moru.
Jeho počínání však mělo velice racionální kořeny. Položil základy vědecké medicíny a sestavil dodnes uznávaný etický kodex – Hyppokratovu přísahu. Hippokratés působil i jako bylinkář, v Ascklépionu (lékařská akademie a nemocnice, místo léčení i studia) se podílel na roztřídění asi 6000 léčivých bylin, které také používal.
Velká fotogalerie bylinek a koření:
I bylinkářství má svou historii III (Zdroj: ) I bylinkářství má svou historii III (Zdroj: ) I bylinkářství má svou historii III (Zdroj: )
Byl propagátorem zdravé stravy, u níž byl přesvědčen, že léčí mnohé nemoci. Podporoval hledání přirozených příčin nemocí, nepovažoval je za trest boží. Tuto cestu sledoval podobně jako Alkmaion z Krotonu. V souladu s tehdejšími filosofy tvrdil, že „lidské tělo obsahuje krev, sliz, žluč žlutou a černou. Ty jsou základem zdraví i vzniku nemocí. Zdraví je v podstatě stav, při němž jsou tyto substance ve správném poměru, jak pokud jde o jejich sílu, tak i množství, a jsou-li dobře smíšeny. Nemoc vzniká, je-li některé z těchto látek nedostatek nebo přebytek, či jakmile se v těle jedna oddělí od ostatních.“
Smyslem léčení bylo dostat jejich poměr do rovnováhy – za tím účelem pouštěl žilou, v krajních případech přistoupil k vypalování – vždy však zastával individuální přístup k pacientům. Hippokratés je autorem 58 spisů, některé psal se svými žáky.
