Vždy zelený keř se plazí po stromech a zdech a nejvíce vynikne v období, kdy ostatní rostliny shodily svůj zelený kabátek a uložily se k spánku. I když se i břečťan nyní nachází v klidové fázi, jeho sytá zeleň vyniká v kontrastu se sněhovým popraškem.
Břečťan popínavý latinsky zvaný Hedera helix patří do čeledi Araliaceae. Rodové jméno je odvozeno od řeckého slova hedra, které znamená sedátko – břečťan totiž pevně přisedá na podklad a druhové jméno má původ v řeckém slově helissó, jež značí vinout se. Břečťanové věnce, větévky či listy symbolizovaly od starověku manželskou věrnost, ale také družnost a přátelství. Patří i milovníkům bujného veselí, protože již bůh úrody, plodnosti, a vína Dionýsos čili Bacchus bývá zobrazován s břečťanovým věncem.
Pro první křesťany se břečťan stal symbolem nesmrtelnosti a věčného života.
Vytrvale roste vzhůru
Břečťan, plazivá nebo popínavá vytrvalá liána, se pne až do výšky dvaceti metrů. Podkladu se přidržuje přísavnými kořínky. Kmen ve spodní části časem dřevnatí a bohatě se větví. V mládí chlupaté, později lysé dlanitě laločnaté listy na zimu neopadávají. Jsou kožovité, lesklé, střídavé, řapíkaté, na bázi srdčité, kolem žilek obvykle bělavé. Listy kvetoucích větví vypadají trochu jinak, mají kosníkovitý až kopinatý tvar, na bázi klínovité, na vrcholu zašpičatělé a nelesklé. Květy vyrůstají v polokulovitých okolících, jsou nenápadně drobné, žlutozelené, korunní lístky masité, trochu nahnědlé. Kvete v září až říjnu, ale s kvetením si dává na čas, setkáme se s ním nejdříve v 8. až 10. roce života. Plodem je modročerná bobule. Břečťan patří mezi dlouhověké rostliny, v příhodných podmínkách se dožívá až 500 let, podle některých autorů i 1000 let. Nejstarší jedinci se pochlubí kmenem až o průměru jeden metr.
Zajímavá je tak zvaná různolistost břečťanu. Na neplodných větvích, kterými se rozrůstá, se nachází listy dlanitě dělené. Větévky, které kvetou a plodí, ztrácejí popínavý charakter, zkracují se a rostou vzpřímeně. Jejich listy jsou celokrajné, široce kopinaté. Když je uřízneme, zasadíme, po zakořenění opět získají plazivý charakter.
Neúnavný společník
Pochází z Evropy, kde přirozeně roste v její střední, jižní a západní části a na východě zasahuje jeho rozšíření až na Kavkaz a do Malé Asie. Nečastěji se s ním setkáme v listnatých a smíšených lesích, porůstá skály, sutě, zříceniny. Prospívá na humózních, výživných, mírně kyselých až neutrálních půdách. U nás ho jistě nepřehlédneme, vysazuje se i do stinných zahrad, roste i po domech.
Listy léčí
Břečťan je ve vyšších dávkách jedovatý, ale obsahuje mnoho účinných látek ( saponiny, gklykosid hederin, alkaloidy, flavonoidy, betakaroten, třísloviny, kyseliny, tuk, pektin, rutin, scopolin, cholesterin a další), které ho řadí k uznávaným léčivkám. Na jaře se sbírá list, který v této době oplývá výraznými účinky. V malých dávkách způsobuje rozšíření cév, ve větších zúžení a současně zpomalení srdečního tepu, podporuje činnost jater a žlučového systému Jako kardiotonikum a expektorans ( podporuje odkašlávání) se používá ve formě odvaru1/2 čajové lžičky na šálek vody. Droga má rovněž mírně sedativní účinek. Ve farmacii se využívá při výrobě léků proti černému kašli. Zevně výborně pomáhají povařené listy na rány a otoky, při kožních vyrážkách, bolestech kloubů. Sedací koupel dobře působí na vnější hemeroidy (hrst čerstvých břečťanových listů se dá přes noc louhovat v 1 l studené vody, ráno se nechá projít krátkým varem a po vychladnutí na teplotu těla se do ní nemocný posadí).
Opatrnost se vyplatí
Vzhledem k tomu, že břečťan je ve větších dávkách drogou toxickou, není radno překračovat doporučené dávky ani jej brát dlouhodobě. Nejjedovatější částí rostliny jsou zřejmě bobule plodů. Otrava se projevuje průjmem a zvracením, postiženému je třeba podat aktivní uhlí. Citliví jedinci navíc mohou reagovat podrážděním kůže po dotyku na mladé, ještě chlupaté břečťanové výhony – tito lidé by neměli břečťanu užívat ani v terapii.
Ti, které baví ekologie, mohou vyzkoušet barvení látek pomocí bobulí břečťanů. Vznikne jemná růžově šedá barva.
Pěstuje se ve velkém množství kultivarů, jež se liší vzrůstem, tvarem či barvou listů nebo bobulí. Některé kultivary se uplatňují i jako pokojové rostliny.
