Příroda byla, je a bude vždy zdrojem velkého množství léčivých sil a schopností, které často přesahují hranice našeho chápání. Již staří Římané a Řekové si toho byli vědomi a hojně kouzel přírody využívali. Pojďme se podívat na jimi nejvíce využívané byliny.
Přibližně 300 let před naším letopočtem sepsal Aristotelův žák Theofrastos z Eresu průkopnickou práci v oboru botaniky. A právě toto dílo podnítilo zájem tehdejších řeckých kořenářů, aby se věnovali rostlinám nejen ze zemědělského, ale i z lékařského hlediska.
Velký vděk patří i autorovi farmakologického spisu z 1. století př. n. l. jménem Krateuás, který je považován za vynálezce univerzálních protijedů. Farmakologii následně od Řeků převzali Římané, kteří velmi obdivovali a hojně užívali pro jeho léčebné účinky hlavně zelí a víno. Až Pliniův současník Dioskúridés sepsal ucelený přehled léčivých prostředků rostlinného původu.
A už v této době Plinius poukazoval na to, že nevděční lidé nevyužívají dostatečně léčivých darů přírody, kterých je tolik a na každém kroku, ale zbytečně dovážejí drahé léky z východu – Indie a Arábie, o jejichž účincích lze spíše pochybovat.
Univerzální léčivé rostliny na všechny neduhy
Již tehdy byly rostliny opředeny bájemi a zasvěcovány bohům. Zvláště u některých rostlin bylo nutné pro udržení léčivých účinků dodržovat takzvaný obřadní sběr. To znamenalo sbírat byliny před východem slunce, opisovat kolem místa, kde rostou, kruh mečem anebo rostliny před utrhnutím několikrát pozdravit.
Podle toho, jaké měly tyto rostliny účinky, ať skutečné, nebo jen přisuzované, se rozdělovaly na léčiva, drogy a jedy. Tak vznikala a zanikala nejrůznější univerzální léčiva, za něž se často platilo stříbrem, ba i zlatem. Některé z takových rostliny vyhynuly třeba jen proto, že na jejich nalezištích vyháněli nájemci pozemků svůj dobytek na pastvu.
K zázračným univerzálním léčivům se tak zařadilo i zelí, které nám naštěstí své léčebné účinky může poskytnout i dnes, a to kdykoli si zamaneme. Jen jej využít! Další univerzální léčivkou byla tehdy označena bukvice lékařská (Stachys officinalis), dříve nazývaná čistec lékařský.
Z historie rostlin a jejich léčivých schopností (Zdroj: ) Z historie rostlin a jejich léčivých schopností (Zdroj: ) Z historie rostlin a jejich léčivých schopností (Zdroj: )
Lékořice proti hladu i žízni
Později přišla na řadu v žebříčku oblíbenosti léčivých rostlin lékořice (Glycyrrhiza). Nejen, že léčila katary cest dýchacích, ale byla doporučována i proti hladu a žízni. Stejné oblibě i vážnosti se těšil také olivový olej.
Po bohyni Artemis byl pojmenován pelyněk pravý (Artemisia absinthium). Díky vysokému obsahu hořčin léčil již tehdy, a to mnohem častěji, než je využíván dnes. Mimo jiné byl určen k léčbě nachlazení, k potírání střevních parazitů, k čištění žaludku, proti otravám z hub anebo hadího uštknutí.
Posvátné rostliny ze ztraceného ráje
K posvátným, s bohy spojovaným rostlinám patřil vavřín, také myrta, olivovník a asfodel. Asfodel je bylinou téměř zapomenutou. Svou strukturou se trochu podobá lilii. Je to víceletá bylina, někdy nazývaná Květinou Ostrova blažených. Roste jen na místech, která jsou považována za ztracený ráj. Její neuvěřitelnou schopností prý je obnovení panenství, poté, co rostlinu pozře žena.
Šťáva z bylin zapomnění
Slzy měsíce anebo šťáva z bylin zapomnění, tak bylo v dávnověku nazýváno opium, mléčná šťáva získávaná z máku setého. V řecké mytologii byl mák setý bylinou boha smrti Thanata, boha spánku Hypna a boha snění Morphea.
Opium bylo nejdůležitějším léčivým preparátem hippokratovců. Ti ho využívali, aby s ním léčili veškeré nemoci, tlumili s ním bolesti, léčili hysterii, přivolali spánek, ordinovali jej při průjmech, nemocech dělohy i lepře.
Mandragora čili pokřín
Věnujeme-li se využívání bylinných prostředků k léčbě z historického hlediska, nelze v této souvislosti opomenout mandragoru. Její popularita i cena neustále rostly až do středověku. A stejně dlouhou dobu o ní vznikaly neustále nové a často hrozivé legendy. Mandragora tak získávala na tajemnosti i na ceně.
Předepisovala se jako omamný prostředek s uspávacím účinkem, a tak netrvalo dlouho a začala se v alexandrijské škole lékařů využívat při narkóze. Nemocnému se před operací položila na obličej houba tak, aby z houby do úst pacienta kapalo narkotikum získané z kořene mandragory.
Byly jí připisovány také afrodisiakální účinky a měla dokonce podporovat i plodnost. Kořen rostliny Mandragora officinalis měl tvar obráceného písmene Y, připomínal tak lidskou postavu. Pochopitelně i proto tato rostlina podněcovala lidskou fantazii a přitahovala pozornost.
Je tedy zřejmé, že za svou popularitu mnohé léčivé rostliny v minulosti vděčily hlavně lidské fantazii a představám. Ovšem to, co zůstává i dnes pravdou, jsou hlavně léčivé schopnosti tolik rozšířeného a v některých oblastech opravdu uznávaného léčebného prostředku, a to obyčejného zelí. To je dostatečně pádný důvod pro to, aby se na našem jídelníčku objevovalo zelí co nejčastěji.
