Violka vonná – pověstmi a bájemi opředená rostlina
Pro jaro nenajdete snad typičtější květinu, než je violka vonná. Jako nejdokonalejší symbol jara funguje u všech národů Starého světa. Je krásná, voňavá, křehká a velmi oblíbená. Navíc její vznik a výskyt je opředen mnoha nejrůznějšími mýty.
Violka vonná – pověstmi a bájemi opředená rostlina
Violka vonná (Viola odorata) lidově nazývaná fialka patří do čeledi Violaceae (violkovité) a pochází z Evropy a Asie. Na zahradách se občas objeví spíše náhodou anebo ji tam pěstujeme záměrně jako půdopokryvnou rostlinu, která vykvétá na jaře hned po sněženkách a bledulích.
V prastarých maloasijských mýtech je violka spojena s Attisem, bohem symbolizujícím život, smrt a znovuzrození. Attis, mladý a pohledný pastýř byl společníkem Cybelé. Ta byla bohyní země a beznadějně se do Attise zamilovala. Attis však její lásku neopětoval, sám se zahleděl do dcery messinského krále. Když si ji bral, na jejich svatbě se zjevila i Cybelé a všichni se v panické hrůze rozprchli. I Attis vzal nohy na ramena a prchal. Zastavil se až někde v horách. Zde sám sebe v záchvatu šílenství vykastroval a zemřel, jeho duch pak vstoupil do borovice, která stála v místě jeho smrti, z kapek jeho krve pak pod ní vyrašily fialky.
Podle jiné pověsti pronásledoval kdysi bůh slunce Phoebus krásnou dceru Atlasovu. Ta před jeho žhnoucími paprsky utíkala a narazila na samotného Dia, kterého žádala o ochranu. Ten její žádosti vyhověl a proměnil ji v něžnou fialku, která se dodnes skrývá před sluncem v polostínu lesa.
Další báje vypráví příběh o mladé Proserpině, dceři bohyně Ceres, která jednoho dne trhala kdesi v údolí krásné fialky. Tu se přední z ničeho nic zjevil bůh podsvětí Pluton a rozhodl se ji unést do své temné říše stínů. Krásná panna se tak polekala, až upustila všechny kvítky na zem, ty se tam okamžitě ujaly a staly se pramatkami všech dnešních fialek po celé zemi.
V řecké mytologii je fialka spjata rovněž s narozením Iama, syna nymfy Euadné a boha Apollóna. Matka po narození svého syna opustila. Nechala jej na lůžku z fialek, kde ho medem krmili hadi. Nemluvně krátce na to nalezli pastýři a podle místa, kde dítě leželo, ho pojmenovali. Dali mu jméno Iamos podle řeckého slova ion, což znamená fialka.
Staří Křesťané si zase mezi sebou předávali báji o tom, že za vznik fialek vděčíme Adamovi, samotnému praotci lidstva. Když byl Bohem vyhnán z ráje, zakopl a upadl na nejvyšší hoře Srí Lanky (Cejlonu), kde nešťastník ležel celých sto let a těžce naříkal. Bůh se nad ním poté slitoval a poslal za ním archanděla Gabriela. Ten mu vyřídil zprávu o boží milosti a Adam se ze samé vděčnost a radosti rozplakal znovu. Z jeho slz pak na zemi vyrostly tmavé fialky.
Zkrátka kolik národů si tento drobný okouzlující kvítek zamilovalo, tolik o fialkách vzniklo nejrůznějších pověstí. Takový malý kvítek a tak dokázal rozproudit bujnou fantazii nejen našich předků.
