V předvečer svátku Sv. Barbory, tedy 3. prosince podle dávných zvyků obcházely po domech Barborky. Mladé dívky si oblékaly bílé šaty, v pase modrou a červenou stuhu, na hlavě měly věneček z kvítí. Aby je nikdo nepoznal, mívaly přes obličej bílý závoj anebo rozčesané dlouhé vlasy, případně si zabělily tváře moukou.
Podle legend se narodila Barbora někdy ve třetím století na území současného Turecka. Byla to velmi krásná dívka, která měla přísného otce. Ten hodně cestoval, a když odjížděl, zavíral dceru do věže, aby zůstala její čest neposkvrněna. Barbora se nechala tajně pokřtít. Její otec však vyznával jen bohy pohanské a dceru za její prohřešek předal úřadům. Nešťastná dívka byla mučena a nakonec sťata. Její odvaha postavit se despotickému otci se stala vzorem a proto se Barbora, jako odvážná dívka stala patronkou horníků, kovářů, zvonařů a dalších řemeslníků.
Do dnešních dob se ke svátku Sv. Barbory vztahuje známý obyčej – řezání větviček – barborek. Kořeny má tento zvyk v dobách křižáckých tažení, kdy si vojáci z boje dováželi ze Svaté země pravou růži z Jericha. Jedná se vlastně o suchou do klubíčka zavinutou choulivku jerišskou (Anastatica hierochuntica). Tato rostlinabyla zahalena mnoha tajemstvími a opředena pověstmi. Měla zajistit lásku, zdraví, plodnost a štěstí. Na Štědrý večer bylo zvykem vložit ji do sklenky s červeným vínem. V něm se rostlinarozvinula, takzvaně ožila a změnila se v krásný keřík. To bylo signálem pro vítání příchodu Spasitele. Pořídit si růži z Jericha však bylo poměrně finančně náročnou záležitostí, a tak byla tato rostlina nahrazována dostupnějším vranečkem oživujícím (Selaginella rediviva) anebo velmi podobným vranečkem šupinolistým (Selaginella lepidophylla). Jedná se o rostliny hygroskopické, které se po vložení do vody rozvinou a po vyjmutí se při sušení opět svinou do klubíčka.
Prostý lid však neměl možnost si dovolit takto drahocennou rostlinu, a tak ji začal nahrazovat nařezanými větévkami třešní. Z pěstitelských zkušeností předkové vypozorovali, že větévky uříznuté právě na svátek Sv. Barbory rozkvetou na Štědrý den. Od té doby si je řezaly hlavně vdavekchtivé dívky, a když jim barborkyopravdu rozkvetly, měly mít dívky do roka svatbu.
Možnosti přerušení vegetačního klidu využíváme u nařezaných větví třešní, dřínunebo zlaticedodnes. Tyto barborky dáváme rozkvést do teplého prostředí. Nepostačí však dát je pouze do vody, je zapotřebí také zvýšit i vlhkost vzduchu. V příliš suchém prostředí s ústředním topením barborky zaschnou a nerozkvetou.
Přikrytím kytice ve vodě a navléknutím velkého plastového sáčku zabezpečíme větvičkám zvýšenou porci vlhkosti v prostředí. Se sáčkem musíme opatrně manipulovat, abychom z větviček neolámali pupeny. Větvičky zpravidla rozkvetou do tří týdnů. Dobrou pomůckou pro zajištění jejich rozkvetení je ponořit je do vody o teplotě 35 – 40°C a tuto teplotu udržovat 12 hodin. Až poté větvičky vyndáme a vložíme je do vázy s vodou pokojovéteploty. Vodu ve váze je zapotřebí každý den vyměňovat.
