Dávno jsou pryč ty doby, kdy zahrada nutně musela disponovat širokou rozlohou, aby mohla ohromovat kolemjdoucí a návštěvy. Cílem takové zahrady, jež by měla vizáží připomínat park je umělecká jednota, kdy dům, zahrada a potažmo i okolí vytváří jednotné dílo, u kterého je definován styl.
Nejde však o nějaký přísný akademický kánon, ale spíše o schopnost, jak pomocí harmonie nebo kontrastu vystihnout a zdůraznit (nebo také potlačit) určité typické znaky. Mezi hlavní patří opakování materiálů, tvarů a barev z domu v zahradě a naopak přiblížení zahradních prvků co nejvíce k domu. Častým problémem však bývají i proporce jednotlivých zahradních struktur jako je pergola, bazén, odpočívadlo, trávník, záhony, stromy a mnoho dalších vzhledem k sobě navzájem nebo k zahradě jako celku. Proto vnímáme zahradu jednou jako přeplácanou a jindy jako prázdnou. Jsou to tedy především mohutnější dřeviny, pro které se těžko hledá místo. Do jisté míry se dají nahradit pergolami, trelážemi a podobnými oporami pro popínavé rostliny, které nám dojem výšky zajistí. Přesto se ale snažme i do menších zahrádek umístit alespoň jeden méně vzrostlý strom a několik zajímavých keřů. S tím souvisí i střídání světla a stínu na zahradě, které zajišťuje především vyšší zeleň.
Japonská zahrada může být klidnou oázou
Japonská zahrada by měla vytvářet prostředí pro uklidnění mysli, klid a meditaci. Je tak záležitostí nejen výtvarnou a estetickou, ale i filozofickou. Oko diváka nesmí být rušeno pohledem na různé pestrobarevné květiny. Podle Japonců „výbuchy“ barev a jejich pestrost působí na člověka neklidně. Je-li zklidněno oko, nastává klid ducha, tvrdí. V japonských zahradách je tak výrazným barevným prvkem pouze červenolistý japonský javor (Acer palmatum, Acer ropurpureum), bochníkovitě sestříhané keře stálezelených azalek a sem tam nějaký kosatec.
Italský park, nebo také italská zahrada
Má jednoznačně svou typickou strukturu, která jej řadí mezi geometrické zahrady. Nevýznačnější slohovou úpravou italského parku, nejvýraznějším stylem, je italská terasovitá zahrada, ta je také často chápána jako styl italské zahrady (parku), jakkoliv se italská zahrada vyvíjela ve více podobách.
Anglická zahrada, neboli přírodně krajinářský park
Anglické zahrady zobrazovaly zidealizovaný pohled na přírodu. Hlavní součástí anglické zahrady jsou sekané trávníky v kontrastu k vodním plochám na lesním pozadí. Celkový dojem parku je nepravidelný, nesymetrický a nemá přímé linie, ale ani tak nesmí mít pozorovatel pocit umělosti a nesourodosti. Zahrada musí působit maximálně prostorně ale současně rozmanitě, takže na malé ploše se může celkový dojem snadno změnit v neharmonickou směsici prvků a doplňků.
Rozmanitost Čínské zahrady
Takováto zahrada má nekonečný počet záhybů zdí a úkrytů. Všechny její součásti jsou v harmonii, ale některé mohou být zvýrazněné, nebo mohou být určité prvky skryty. Způsob, jakým jsou kameny terén a voda harmonicky uspořádány, sladěny mezi sebou, nebo působí kontrastně je pro tento typ zcela specifický.
Nákladný a okázalý Francouzský park
Je naprosto založen na symetrii (často mnohostranné) vzorů a je upraven a vybudován s geometrickou přesností. Dobře upravený francouzský park ale oslní škálou vyladěných barev pomocí inteligentně volených letniček a nenásilných, ale pravidelných ornamentů. Dalším specifikem jsou například cesty sypané pískem, letničkové záhony, sestříhané keře, fontány, květinové záhony.
Stačí tedy trocha uměleckého cítění a špetka inspirace a problém je vyřešen. Nebojte se tedy udělat ze své zahrady park, ať už v anglické, francouzské, či japonském stylu, uvidíte, že výsledný efekt ohromí nejen návštěvy a kolemjdoucí, ale i vás samotné.
