Pnoucí rostliny svou výškou, vznešeností a fantastickými květy dokáží nevzhledná místa proměnit v dominantu každé zahrádky. Pravidelně nakvétají po celou délku svého vegetačního období, a tak se z jejich nádhery můžeme těšit celé léto. Ze kterých nejzajímavějších, včetně novinek, tedy můžeme vybírat?
Mina je u nás poměrně málo známá popínavá rostlina (Zdroj: Ludmila Dušková)
Vilec šplhavý (Cobaea scandens)
Vilec patří mezi nejkrásnější pnoucí rostliny. Jeho původ bychom našli v tropických oblastech Ameriky, odkud je známo asi 9 druhů, jak vytrvalých, tak jednoletých. U nás se pěstuje jako letnička jeden druh - Vilec šplhavý.
V domovině je to stálezelená úponkatá liána, vyznačující se velmi rychlým růstem. V příznivých podmínkách dokáže vyšplhat až do výšky 5 m. Listy jsou rozdělené na 4 až 6 oválných lístků, které jsou zakončené úponky. Rostlina vykvétá nádhernými světle fialovými, široce otevřenými zvonci, které jsou převislé na delších stopkách. Pro letošní rok je fialová varianta doplněna o kultivar vykvétající bílými květy. Atraktivní je pak kombinace obou, kdy rostliny vzájemně prorůstají a vytvářejí kontrastní stěnu fialovo-bílých květů. Kvete během celého léta, nejčastěji však od června do září v závislosti na době výsevu. Semena se vysévají ve skleníku, ale i v podmínkách bytů již na sklonku zimy, v únoru nebo nanejvýše začátkem března. Předpěstované rostliny se pak vysazují na venkovní stanoviště až po zmrzlých. Pokud bychom chtěli rostlinu uchovat přes zimu, je možné její namnožení pomocí stonkových řízků. To je však nutné udělat ještě před příchodem prvních mrazů. Takto získané rostliny podstatně dříve kvetou.
Vilec je ideální na balkony do květináčů, do korýtek, na popnutí treláží a plotů, ale i na vertikální konstrukce do letničkových záhonů. Úponky jsou schopné uchytávat se i na hrubší omítku. Mezi škůdce, kteří vilec napadají během vegetačního období, patří mšice, molice a červci.
Celkem je popsáno asi 100 druhů jednoletých i vytrvalých ovíjivých keřů, jejichž původem je tropická a subtropická Afrika, Madagaskar a Indie. U nás v poslední době pěstovaný druh T. alata pochází z tropické Afriky.
Rostlina je ovíjivá, poměrně rychle roste a dorůstá do výšky asi 2 m. Má jednoduché listy, sytě zelené, oválné až srdčité, na konci špičaté se zvlněnými okraji a jemným zoubkováním. Květy jsou svítivě žluté s výrazným, tmavě hnědým středem. Právě pro své nápadné květy byla pojmenována jako černooká Zuzana. Květy ale mohou být i bílé nebo žlutooranžové s okem. Pro letošní sezonu nabídku vhodně doplňuje směs pod názvem Africa Sunset, kde jsou obsaženy květy v atraktivních pastelových barvách.
Pro pěstování volíme dostatečně slunné stanoviště, dobrou zahradnickou zeminu a vápník.
Rostliny se množí nejčastěji semeny. Množení je možné i pomocí řízků, pokud rostlinu uchováme přes zimu ve studené, ale světlé místnosti, při teplotě 5-10 0C. Řízky se pak odebírají v průběhu února.
Řízkované rostliny se vyznačují časným nástupem květů, na rozdíl od výsevů.
Zuzana se využívá do letničkových i trvalkových záhonů na lehké konstrukce z proutí, drátů nebo bambusových tyček. Výborně se uplatní při osázení přenosných nádob na balkonech, terasách či schodištích. Podmínkou je pouze vhodně umístěná konstrukce pro růst rostliny do výšky.
Výhodou pěstování této rostliny nejsou pouze atraktivní květy, ale především vysoká odolnost napadení škůdci.
Černooká Zuzana dostala své pojmenovaní podle nápadných květů
Mina (Quamoclit) lobata – Mina (Quamoklit laločnatý)
Mina je u nás poměrně málo známá popínavka. Tato ovíjivá rostlina, jejíž původní vlastí je Jižní Mexiko, kde roste jako ovíjivá trvalka, je u nás pěstována jako letnička a dokáže vyšplhat 5-6 m vysoko. Má zajímavé, trojlaločnaté, u báze srdčité listy. Rychle roste a poměrně brzy vytváří hustý zapojený porost například na pergolách a plotech a neměla by chybět v reprezentativních okrasných plochách.
Květenství se výrazně liší od jiných zvonkovitých rostlin. Květy vyrůstají ve větvených, až 40 cm dlouhých, jednostranných květenstvích. Poupata jsou sytě červená, před rozkvětem se zbarvují do oranžova a po otevření jsou květy krémově žluté. Žluté tyčinky vyčnívají ven, jsou mírně zakřivené a asi 2x tak dlouhé než koruna. Rostlina vykvétá od července a kvete nepřetržitě do září. Pro pěstování vyžaduje kvalitní hlinito-písčitý substrát a slunné stanoviště bez průvanu. Vyžaduje pravidelnou zálivku, především v období sucha a pravidelné přihnojení plným hnojivem, nejlépe jedenkrát týdně.
Pro dosažení potřebné výšky potřebuje oporu.
Každoročně se vysévá ze semen během února, vegetaci ukončuje v našich podmínkách s příchodem prvních mrazíků.
Květenství Miny se výrazně liší od jiných zvonkovitých rostlin
Výsev
Pro všechny jmenované druhy platí jedna společná zásada - vyžadují včasný, tedy již únorový výsev. Mají poměrně dlouhou vegetační dobu a pokud bychom je vyseli později, stane se, že začínají nakvétat až ve druhé polovině léta, a to je jistě škoda. Účelem včasného výsevu je docílit co nejrannějšího kvetení, abychom si nádherné květy mohli užívat dlouho do podzimu.
Pro výsev je vhodné použít substrát smíchaný z jemné výsevní zeminy s přidáním agroperlitu a písku. Vyplatí se i dezinfekce přípravkem Precicur, ale není podmínkou.
Osivo vyséváme do výsevních misek do hloubky asi 3 mm
Po vzejití se vyplatí dopřát mladým semenáčkům dostatek světla a snížit pěstební teplotu na 15-18 0C. Rostlinky, které se díky nevhodnému umístění příliš vytáhly, se často lámou a pro další kultivaci jsou nevhodné.
Rostliny přesadíme do hlubšího květináče a vyvážeme k opoře
Pro další pěstování, až do doby výsadby na stanoviště, je nutný dostatek světla a vhodná teplota. S výsadbou ven počkáme až na druhou polovinu května, rostlinky jsou citlivé na pozdní mrazíky.
Pokud jsme ale na včasný výsev zapomněli nebo nebyl čas, je možné si zakoupit hotové sazenice.
