Volně rostoucí byliny a dřeviny jsou odkázány čistě na půdní zdroje ve svém životním prostoru. Rostlinám a dřevinám našich zahrad je nutné dodávat výživu pomocí hnojiv. V hnojivech získají dostatečnou a plnohodnotnou výživu, která podpoří růst listů i kořenového systému, násadu květů a plodů. Vyživené rostliny jsou také méně náchylné na choroby.
Výživa rostlin ... jak hnojit
Výživa rostlin je nezbytná, pokud je chceme mít zdravé. Volně rostoucí byliny a dřeviny jsou odkázány čistě na půdní zdroje ve svém životním prostoru. Rostlinám a dřevinám našich zahrad je nutné dodávat výživu pomocí hnojiv. K jejich aplikaci dochází různými cestami. Hnojiva se rostlině podávají nejčastěji půdou přes kořenový systém, ale také přes listy. Dříve byla hnojiva tvořena čistě přírodními produkty, jako je kompost, hnůj hospodářských zvířat či močůvka. Přes bouřlivý vědecký vývoj se dnešní hnojiva vrací svou formou k přírodním (osvědčeným) cestám. Upouští se od agresivních a mnohdy drastických chemických produktů.
Organická hnojiva
Za organická hnojiva označujeme taková hnojiva, která spadají do skupiny živočišných látek. Jsou to chemické sloučeniny, které se vyznačují uhlovodíkovým skeletem různé délky s nejrůznějšími postranními substituenty.
Patří sem tedy bílkoviny skládající se z aminokyselin, sacharidy (z nichž nejvýznamnějším je pro rostlinnou říši polysacharid celulóza), lignin, auxiny a mnohé další. Z organických látek vzniká v půdě humus, který je nejdůležitější zásobárnou živin. Hlavní význam organických hnojiv pro rostlinu spočívá v přísunu prvků, jako je dusík, draslík či fosfor. Organická hnojiva patří mezi univerzální zdroje stavebního uhlíku, nezbytné energie a živin.
Existuje celá řada organických hnojiv, která můžeme rozdělit zhruba do deseti základních skupin. Mezi nejvýznamnější organická hnojiva tedy patří:
- rašelina
- hnojůvka
- močůvka
- karbohnojiva
- chlévský hnůj
- kompost
- sláma
- zelené hnojivo
- kejda a další okrajová hnojiva
Důležitým zdrojem uhlíkatých látek a dusíku je chlévský hnůj. Chlévský hnůj je směsí hospodářské podestýlky s exkrementy domácích zvířat. Přitom platí, že chlévským hnojem nazýváme až zkvašenou chlévskou mrvu (trus a podestýlka vyvážená ze stájí).
Mezi klíčová organická hnojiva patří komposty. Za kompost označujeme směs zeminy s organickými látkami a půdní mikroflórou. Kompost představuje skvělý způsob využití odpadní rostlinné hmoty a jejího zužitkování.
Dusíkatá hnojiva
Jedním z nejdůležitějších prvků pro tvorbu listové hmoty je dusík. Důležitost dusíku spočívá především v tom, že je důležitým komponentem pro tvorbu chlorofylu v listech i ostatních částech rostlinného těla. Nedostatek dusíku se projevuje světláním listů, vadnutím a zastavením růstu. Naopak nadmíra dusíku má za následek ztmavnutí listů, ztenčení listové kůže či praskání plodů.
Podle toho, v jaké iontové formě je dusík ve sloučenině přítomen, dělíme dusíkatá hnojiva na nitrátová, dále hnojiva s dusíkem amoniakálním a amonným. Významným nitrátovým hnojivem je ledek vápenatý. Základní chemickou složkou tohoto hnojiva je hydrát dusičnanu vápenatého. Ledek vápenatý patří mezi hnojiva vhodná k přihnojování ozimých plodin na jaře během jejich vegetace, a to sice aplikací na list. Tento ledek je rovněž důležitým zdrojem vápníku.
Dalším významným ledkem je ledek sodný, jehož využití je obdobné jako u ledku vápenatého. Při jeho používání však hrozí riziko vytvoření solného škraloupu na povrchu zeminy, jelikož sodík peptizuje půdní koloidy.
Mezi významná hnojiva s dusíkem v amonné formě patří uhličitan amonný, síran amonný, kapalný amoniak, chlorid amonný a amoniakální voda. Síran amonný je vhodné hnojivo na všechny plodiny rostoucí na neutrálních půdách. Je vynikající pro přihnojování takových plodin, jako jsou brambory či brukvovité rostliny.
Správné hnojení dusíkatými hnojivy patří mezi základní a nejdůležitější činnosti každého pěstitele zeleniny či ovoce. Přehnojení i nedohnojení dusíkem má pro úrodu dalekosáhlé následky. Hnojiva s vysokým obsahem tohoto prvku vyžadují dobrou znalost půdních vlastností, chemických vlastností hnojiva samotného i nároků pěstovaných plodin. Ledky jsou vhodné zejména do těžších a kyselejších půd. Hnojiva na bázi amonného dusíku najdou zase dobré uplatnění v propustných půdách. Co se týče doby aplikace hnojiva, je třeba vědět, že je dobré aplikovat těsně před zahájením vegetačního období rostliny.
Fosforečná hnojiva
Fosfor je pro rostliny klíčovým prvkem zejména pro tvorbu reproduktivních orgánů. Fosforečná hnojiva poskytují rostlinám fosfor formou ihned přístupnou nebo fosfor uvolňují do půdy. Na počátcích tohoto typu hnojiv stála kostní moučka získaná mletím kostí a také popel z kostí. Později byly tyto suroviny nahrazeny až dodnes používanými fosfority a apatity.
Apatit je zvláštním druhem fosfátového hnojiva. Okrajovým zdrojem fosforu jsou rovněž železné rudy, ze kterých se fosfor spolu s vápníkem odstraňuje ve formě strusky. Fosforečná hnojiva můžeme rozdělit na:
- hnojiva s fosforem rozpustným ve vodě
- hnojiva s fosforem rozpustným v citranu amonném
- hnojiva s fosforem rozpustným v kyselině citrónové nebo v silných minerálních kyselinách.
Komerčně asi nejznámějším fosforečným hnojivem je takzvaná Thomasova moučka. Thomasova moučka patří mezi fosforečná hnojiva, která vznikají při zpracování rudy. Častou volbou při hnojení fosforem jsou rudy magmatického původu - zvané apatity.
Draselná hnojiva
Pro rostliny je důležitým prvkem také draslík. Příjem draslíku probíhá u rostlin v poměrně vysoké míře. Pro rostliny je draslík nezbytný při dýchání a fotosyntéze, při metabolismu sacharidů, dusíkovém metabolismu, na dělení buněk a na aktivitu enzymů.
Zásadní vliv má draslík také na hospodaření s vodou v rostlinném těle. Přísun draslíku zajistíme pomocí hnojiv, v nichž je draslík obsažen jako hlavní živina spolu s dalšími biogenními prvky jako je bor, hořčík či vápník. Draselná hnojiva se vyrábí převážně z ložisek solí draselných. Pro využití v podobě hnojiv se tyto soli rozemelou a poté rozpouštějí. Mezi nejznámější draselné soli patří síran draselný a síran amonný.
Vápenatá hnojiva
Hlavním zdrojem vápníku na výrobu vápenatých hnojiv jsou horniny hořečnato-vápenaté a vápenaté. Vápenatá hnojiva lze (podle formy vápníku v nich obsažené) rozdělit na hnojiva s vápníkem uhličitanovým, síranovým, žíravým (hydroxid nebo oxid vápenatý) a křemičitanovým.
Zdroje vápníku se aplikují přímo (po rozemletí) nebo po chemické úpravě, kterou může být pálení vápencových hornin nebo hašení vápna páleného. K příjmu vápníku u rostlin dochází v jeho dvoumocné formě, tedy ve formě kationtů vápenatých.
Vápník je důležitý pro tvorbu kořenového systému a hraje také důležitou úlohu při řadě metabolických procesů rostliny. Jeho nedostatek se projevuje zastavením růstu kořenového balu a jeho postupným odehníváním. Co se týče ostatních částí rostlinného těla, dochází k blednutí listů a často také k zakřivení listů.
Hořečnatá hnojiva
Hořčík hraje nezastupitelnou úlohu při fotosyntéze rostlin. Nedostatek hořčíku se projevuje různými formami chloróz a nekróz rostlinných pletiv. Z komerčních hořečnatých hnojiv jsou nejznámější preparáty s obchodními názvy Kieserit či hořká sůl.
Zdroj: autorka
Podívejte se, jak hnojit krystalickými hnojivy:
Publikováno: 11. 11. 2021, Autor: Ludmila Dušková, Profil autora: Ludmila Dušková
