Poradíme vám, jak pěstovat netradiční a zajímavé druhy obilovin
Tradiční čtveřici obilovin, která se u nás běžně pěstuje, tvoří pšenice, žito, oves a ječmen. Existuje ohromné množství dalších obilovin či jim podobných rostlin, které lze pěstovat za stejným účelem. Získané zrno můžeme zpracovat nejrůznějším způsobem, konzumovat v celku, vařené či v nejrůznější kuchyňské úpravě.
Pěstovat quinou můžeme i u nás (Zdroj: Depositphotos (https://cz.depositphotos.com))
Pěatování alternativních druhů obilovin
Zrna lze i mlít na mouku. Měně známé, nebo také alternativní druhy obilovin patří mnohdy i mezi tzv. praobiloviny. Znamená to, že se řadí k původně pěstovaným druhům, jen velmi málo dotčeným šlechtěním, hybridizací a genetickými modifikacemi. Tyto obiloviny mají mnohdy značný přínos pro naše zdraví, obsahují mnoho zdravých látek, a často naopak neobsahují diskutabilní lepek. Pěstovat je můžeme v našich podmínkách a obohatit svůj jídelníček o nové, netradiční chutě.
Čirok zrnový (Sorghum bicolor) je teplomilnou rostlinou, původem z Afriky. Existuje několik druhů čiroku, ale pro konzumaci zrna a výrobu mouky je čirok zrnový ten nejdůležitější. Vzhledem a nároky na pěstování se podobá kukuřici, složením zrna zase připomíná rýži. Zrno se konzumuje v celku, upravené na krupici i rozemleté na mouku. Hodí se zejména na přípravu kaší, ale dokáže vykvasit i v pivo. Čirok je teplomilnou plodinou, proto vyséváme na záhon až v pozdním jaru nebo počátkem léta. Vyséváme jej do řádků 40 cm od sebe.
Jednotlivé rostlinky by měly být od sebe asi 10 cm, aby porost nebyl přehuštěn. Čirok je na půdní podmínky velmi nenáročný, snese i suchou a chudou půdu. Pokud je ale zásobena živinami a rozloženou organickou hmotou, dočkáme se lepších výnosů. Čirok je velmi tolerantní k suchu, ani v suchém létě nemusíme zalévat. Čirok na zrno sklízíme ve chvíli, kdy jsou květní laty žluté a pružné. Sklízíme odřezáváním a podle potřeby dosušíme. Po seschnutí lat semena vydrolíme.
Kamut je původním druhem obilí, svým vzhledem připomíná pšenici. V klasu obsahuje menší množství zrn. Výnos zrna je tedy menší, a proto se ve velkovýrobě téměř nepěstuje. Samotné zrnko je ale oproti pšenici větší, obsahuje mnohem více bílkovin, má vyšší obsah tuků, minerálů i vitamínů. Při problémech s alergií na pšenici je dost možné, že na kamut se alergie projevovat nebude. Je však třeba vyzkoušet.
Kamut je na podmínky pěstování poněkud náročnější než ostatní obilí. Nemá rád mokré a těžké půdy a přebytek vlhka. V domácích podmínkách semena vyséváme zjara do řádků na slunné stanoviště. Kamut je výborně odolný proti suchu a není třeba zalévat. Řádky volíme 10 cm od sebe. Semena vyséváme volnou rukou tak, aby výsevek v řádku nebyl příliš hustý. O vzcházející se kamut není třeba přílišná starostlivost. Mladé rostliny pravidelně okopáváme a odplevelujeme. Do vysazeného porostu již nezasahujeme.
Porost necháme na záhoně až do zežloutnutí a seschnutí. Nesmíme ovšem nechat příliš dlouhou dobu, aby zrna nevypadala. Optimálně zralé klasy mají zlatou barvu a jsou zcela suché. Po promnutí v prstech z nich semena snadno vypadávají. Sklízíme celé klasy a vyklepeme semena. Zrno můžeme nechat dosušit na plachtách na slunci. Skladujeme v suchu a temnu.
Slzovka obecná pochází z tropických oblastí Asie. Patří k těm nejstarším obilovinám na světě vůbec, pěstovala se již v starém Egyptě. Je považována za velmi zdravou bylinu. Jejími plody jsou drobná semínka kulatého tvaru, která připomínají slzy, odtud i její název. Slzovka patří do zdravého jídelníčku. Ze zrn se připravuje velmi zdravý čaj.
Slzovka je nenáročnou plodinou, nevyžaduje speciální půdní podmínky. Můžeme ji pěstovat jak na půdách písčitých, tak i na vlhčích - s větším podílem jílu. Je tolerantní i k půdní kyselosti. Slzovce vyhovuje kyselé i zásadité pH. Rostliny je nejlepší předpěstovat doma. Semena nejprve namočíme do teplé vody přes noc a poté vyséváme do rašelinových květináčků do hloubky 12 mm. Semena klíčí 2-4 týdny.
Ponecháme na světlém místě až do poloviny května. Následně vysazujeme ven na vzdálenost 40 cm. Rostliny preferují chráněné stanoviště, porostou jak na slunci, tak i v mírném polostínu. Jsou celkem vzrůstané a dosahují až 140 cm výšky. V průběhu vegetace je důležitá pravidelná zálivka a občas můžeme i přihnojit organickými hnojivy v tekuté formě.
Quinoa (Merlík chilský) je drobné obilovina, která je u nás poměrně známá. Má drobná kulatá semínka, která mohou být v barvě bílé, zelené i červené. Rostlina je velmi málo prošlechtěná, nabízí velkou variabilitu. Její pěstování je vcelku náročné - jako většina alternativních obiloviny i quinoa vyžaduje dostatek tepla. Semeno sejeme přímo na záhon počátkem května. Půda musí být vyhřátá, nesmí hrozit pozdní mrazy. Vyhřátá půda je podmínkou klíčení. Pokud bychom semena vyseli příliš brzo a byla by vystavena chladu a mokru, tak by mohla zplesnivět.
Semena sejeme do řádků, udržujeme vzdálenost 40-50 cm od sebe. Podmínkou je lehká, spíše písčitá a dobře propustná půda. Těžké, mokré a jílovité půdy nejsou pro pěstování vhodné. Quinoa dorůstá do poměrně značné výšky, a to až přes 1,5 m. Proto pro ni volíme takové místo, kde nebude jejímu růstu nic vadit a rostlina nebude utlačovat ostatní pěstované druhy. V průběhu vegetace není potřeba speciální péče, necháme ji na záhoně až do podzimu, kdy se klasy vybarví. Podle druhu můžeme mít černou, červenou, bílou, žlutou quinou. Barvou klasu se proto tolik neřídíme.
Když rostlina seschne a semínka budou tvrdá, tak porost pokosíme nebo stvoly odstřiháme. Svážeme do svazků a necháme dosušit pověšené klasy dolů. Svazky pevně stáhneme provázkem. Jak dosychají, úvazek se často uvolní a stvoly mohou vypadávat. Po seschnutí semena vydrolíme nebo vymlátíme. Semínka budou plná slupek, které musíme vyfoukat. Nebo je přesypáváme z misky do misky za mírného větříku. Ten všechny lehčí slupky odnese.
