Dříve si každá dívka pěstovala myrtu, symbol krásy, nevinnosti, čistoty a lásky, aby měla voňavou ozdobu na svatbu. Myrta však svými bělostnými kvítky osvěží ovocné saláty, ovoní potpourri, větévky s listy zase okoření masové směsi, myrtový olej se stává součástí parfémů a mýdel.
Tato všestranná rostlinka, stále zelená myrta obecná (Myrtus communis) volně roste ve východním Středozemí. I když krátkodobě snese pokles teplot pod nulu, u nás ji pěstujeme nejlépe v terakotovém květináčích na balkónech nebo zahradách, a zimujeme při nižších teplotách při plném osvětlení. Nesnáší vápno, proto při zálivce používáme dešťovou vodu. Myrta je žíznivá (hlavně ta v menších květináčích), ale v misce vodu nesnáší – při přemokření shazuje listy.
Vytrvalý keřík bývá hustě obalen drobnými, tmavě zelenými lesklými lístky s kožovitým povrchem. Mezi nimi od léta do podzimu vykvétají bílé drobné květy, které se postupně proměňují do bělavých jedlých bobulek. Myrtě prospívá zaštipování i hlubší řez, protože velice ochotně obráží i ze staršího dřeva. Zajímavé je tvarování do stromečku, nebo jako bonsaj. Bez seřezávání zase bohatěji kvete. V nevětrané místnosti ji napadají molice, někdy červci a štítěnky, venku ji zase ohrožují mšice.
Myrtu množíme během léta vyzrálými vrcholovými nebo stonkovými řízky s tzv. patkou, které zapíchneme do písku smíchaného s rašelinou. Je vhodné je zakrýt mikroténem nebo pouhou sklenicí, aby byla zajištěna stálá vlhkost. Po zakořenění (to trvá minimálně měsíc) zasadíme do směsi zahradní zeminy s hrubým pískem, listovkou a rašelinou. Po měsíci začneme s přihnojováním organickým hnojivem.
Kytička nachází své místo i v mošničce léčitele. Rozkousané větvičky s lístky pomáhají proti zánětům dásní, roztlučené listy přikládáme na odřeniny, akné nebo na místa postižená lupenkou. Čaj upokojuje kašel. Labužníci zase spojí příjemné s užitečným a vylouhují myrtu ve víně, výsledkem bude skutečný elixír mládí.
