Prvními květy nejznámějších druhů této trvalky se půjdete potěšit na zahrádku možná ještě pokrytou sněhem. Dříve než sněženky i bledule se totiž pod ochranou keřů objeví nádherný bílý květ čemeřice černé nebo zelenkavý, na vnější straně purpurový květ čemeřice nachové.
Původní domov mají tyto druhy v Alpách a ve východní Evropě, už za středověku se ale rozšířily po celém kontinentu. Krásou svých velkých květů s pravidelně uspořádanými kališními lístky a výraznými střapatými středy pestíků zdobí po staletí stinná a polostinná místa zahrad a parků pod keři a stromy, kde se udržuje stálá vlhkost.
Nebezpečné krásky
Důvod, proč byla pěstována, byl ale ještě jeden – bylinkářky, často označované jako čarodějnice, ji používaly na výrobu různých lektvarů a mastí nejen pro lidi, ale také pro dobytek. Vyháněly se jimi z těla paraziti, likvidovaly se vši a léčil svrab. Prášek z oddenku, který vyvolává silné kýchání, byl využíván k prapodivné léčbě šílenství – chudák nemocný měl tímto způsobem ze sebe vykýchat zlého ducha. Často to ovšem vedlo spíš k jeho záhubě. Dnes se čemeřice jako léčivka nepoužívá, je totiž známo, že celá rostlina, zejména pak semena a oddenek obsahují velice nebezpečné pomalu vstřebatelné jedy. To ovšem jistě věděly i čarodějnice – výroba jedů na objednávku patřila nesporně k těm stránkám jejich profese, které z nich činily osoby pochybné, tajuplné a mnohdy i děsivé pověsti. Na čemeřici tedy v tomto smyslu pozor – po jejím trhání či ošetřování si rozhodně dobře umyjte ruce, otrava je velice nebezpečná a pro děti nebo lidi s nemocným srdcem často smrtelná.
Šlechtitelský příběh
Půvab původních časně se rozvíjejících druhů, ať už výše zmíněných nebo růžově kvetoucí čemeřice východní či polokeřovité čemeřice smrduté s hrozny žlutozelených plných květů, která je původem z Korsiky, vynesl rostlině přízvisko „sněžná růže“ dávno předtím, než se začalo s jejím zušlechťováním a křížením. Zejména britští a francouzští zahradníci však v polovině minulého století přece jen začali s křížením především čemeřice černé a čemeřice smrduté a získávali tak postupně zajímavé i plnokvěté formy. Půvabný příběh nadšené zahradnice se pojí se jménem Angličanky Helen Ballardové. Tato dáma se v již pokročilém věku vydala na cesty na jih Evropy, kde v Řecku objevila krásu čemeřice orientální. Doma zasadila čtyři rostliny, dvě červené a dvě bílé, a začala s nimi experimentovat. Za třicet let do roku 1995 se jí z tohoto skromného začátku podařilo vyšlechtit množství hybridů nejrůznějších barev (říká se, že jediné, které dodnes chybí, jsou oranžová a modrá), které jí mezi pěstiteli vyneslo přízvisko Královnačemeřic. V její práci dnes pokračuje mnoho dalších šlechtitelů. V posledních letech se čemeřice staly doslova módou, a tak jejich členité růžice dekorativních listů a nejrůznější barvy jednoduchých i plných květů nacházíme nejen v zahradách, ale také v nádherných květinových vazbách.
Čemeřice potřebují k adaptaci na nové místo dostatek času. Když si tedy koupíte sazenici v zahradnictví, musíte jí poskytnout nejen vhodné stinné vlhčí místo, ale také dostatek času na to, aby se rozrostla. Kvést vám nejspíš bude až po dvou až třech letech. Ale buďte trpěliví. Zejména když vysadíte několik hybridů různých barev a s různou dobou rozkvětu od konce února až do května, získáte záhon překrásných květů, které vyniknou ve společnosti nízkých stále zelených keřů i pod vysokými stromy. Na jaře otrháte zhnědlé staré listy, provzdušníte půdu a v létě nezapomenete na mírnou zálivku – jinak se čemeřice budou zvolna rozrůstat a vysemeňovat samy po mnoho let. Jejich květy si udržují půvab ještě dlouho po odkvětu, protože plátky neopadávají, jen postupně mění barvu do zelené a ve středu vytvářejí tobolky plodů. Bohaté listy i květy čemeřice jsou tak jarní ozdobou zahrady od konce února až do pozdního května. Dekorativní jsou i rostliny napěstované v nádobách, po odkvětu je pak můžete přesadit do záhonu, kde ovšem trvale zdomácní a vykvetou nejdříve po dvou letech.
