Svatá Barbora, třešňová větvička a další lidové zvyky
Svatá Barbora slaví svátek 4. prosince. Připomínáme si ji mnoha zvyky, z nichž nejznámější je řezání tzv. Barborek, třešňových větviček, které prozradí vdavekchtivým dívkám, zda se v příštím roce dočkají ženicha. Víte, kdo svatá Barbora byla a jaký byl její tragický osud?
Svatá Barbora, třešňová větvička a další lidové zvyky
Najdu toho pravého?
Třešeň zaujímá v křesťanství významné postavení. Staří mistři zobrazovali malého Ježíška, jak pevně svírá červené třešničky. Rozkvetlé třešňové květy symbolizovaly čistotu Panny Marie. A dle lidové legendy jsou třešně považovány za rajské ovoce, které si našlo cestu na zem, když ho pramáti Eva ukryla spolu s dalšími plody v mošně a tajně odnesla z ráje.
I v Čechách se o Vánocích s třešňovými větévkami čarovalo. Zvyk používat je k vánoční bílé magii má nejspíše kořeny ještě v dobách, kdy na našem území sídlily keltské kmeny a druidové se radili se stromy a keři.
Lidová pověra, že třešňová větvička rozkvetlá o Štědrém dnu předpovídá neprovdané dívce ženicha, či alespoň štěstí a lásku, neupadla v zapomnění. Má se trhat v předvečer svátku, či ještě lépe s prvním slunečním paprskem, jenž se dotkne obzoru, ze stromu starého nejméně deset let. Když barborka rozkvetla přesně na Štědrý den, měla se svatba uskutečnit do roka a do dne. Pokud rozkvetla dříve, každý den znamenal zkrácení doby svatby o jeden měsíc.
„Dávaly se do vody, buď třeba do chléva nebo za pec. Děvčata měla za povinnost je zalévat. Nabírala do úst vodu a zalévala je denně z úst.“
Svatá Barbora, třešňová větvička a další lidové zvyky
Která Barborka bezpečně vykvete?
Dnes se Barborky řežou zejména pro zkrášlení vánoční výzdoby domova. Větvička může být i višňová, meruňková, trnková, ze „zlatého déšťě“ ( ten rozkvete bezpečně i v paneláku, zatímco třešně spíše zaschnou).
Aby větvička do Štědrého dne vykvetla, můžeme jí trochu pomoci. Seřízneme ji ostrým nožem a dáme do vázy s vodou, do místnosti, která má stálou teplotu. Pokud větvičku uřízneme později nebo v době velkých mrazů, ponoříme ji nejdříve asi na deset minut do odražené vody a teprve potom dáme do vázy s vodou. Tu nevyměňujeme, pouze každý den doléváme.
Patronka horníků
Barboru vzývali jako ochránkyni před náhlou smrtí, proto se stala patronkou právě horníků a střelců. Zobrazována bývá s dělovými hlavněmi nebo postavou horníka u nohou. Dalším výrazným atributem se stala věž, symbol jejího vězení, obvykle se třemi okny, symbolizující Otce, Syna a Ducha svatého, případně meč, charakterizující mučednickou smrt.
Ve středověku sv. Barboru uctívali jako jednu ze Čtrnácti svatých pomocníků. Je přitom zvláště oblíbena v hornických krajích (chrám sv. Barbory v Kutné Hoře). Měla důlní dělníky opatrovat, chránit před pohromami a zlem. V dřívějších dobách stály sošky sv. Barbory ve vesnicích jako symbol všeho dobrého.
Svatá Barbora, třešňová větvička a další lidové zvyky
Kde se vzaly…
Další zajímavou tradicí tohoto dne jsou Barborky – tajemné postavičky oblečené do bílých hávů, které obcházely vesnici.
„Měly namoučněný obličej a protože nosily dlouhé vlasy, tak je měly přehozené přes obličej dopředu a účes jim držel malý zelený věneček. Přicházely do světnice, nic moc neříkaly a větvičkami tloukly do dveří, do oken a připomínaly, že se blíží vánoční čas.“ Byly to postavy, které děti nestrašily, ale naopak nadělovaly drobnosti.
Barbořina světla
Svatá Barbora držela lampičku, symbol života, jež se v tento den zapalovala. Zvyk se udržel mnohde až do dnešních dnů. A my se po letech vracíme k tradici – zapalujeme „Barbořina světla“, stejně jako svítívaly havířské kahany, v podobě nejrůznějších lampiónů, lucerniček a svíček.
Svatá Barbora, třešňová větvička a další lidové zvyky
Tragický osud
Legenda o sv. Barboře nemá pražádný historický podklad, patrně vznikla až v 7. století a je převyprávěna ve Zlaté legendě. Příběh je situován do Malé Asie třetího století, kdy narůstal počet křesťanů.
Malá Barbora přišla záhy o svou matku a otec, bohatý patricij Dioskuros, se snažil velkou ztrátu nahradit tím nejlepším, čím mohl. Opatřil ji sluhy a učitele, zahrnul hojností. Barbora dospěla v krásnou a vzdělanou dívku, mládenci se za ní jen otáčeli. Otec však umíral strachy, aby ji někdo nesvedl nebo dokonce nezlákal křesťanským učením. Ukryl ji proto do pevné, přepychově vybavené věže, kde žila v odloučení od světa. Dcera se nebránila, rozjímání v ústraní ji těšilo, protože se již s učením Kristovým seznámila a hodlala mu zasvětit další život.
Když to Dioskuros zjistil, láska k dceři se přetavila v hrozivou nenávist. Snažil se ji proklát mečem, ale uchýlila se do lesů a skryla ve skalní rozsedlině. Její skrýš otci licoměrně prozradil pastýř, za trest se mu ovce proměnily v kobylky.
Vzteklý otec ji táhl ze skály za vlasy a bitím nutil víru opustit. Když se nezřekla, předal ji soudu. Soudce Marcianus dal Barboru krutě mučit, ale ani to ji nezlomilo. Byla odsouzena k smrti. Nenávistný otec se sám ujal role kata a zakřivenou šavlí vlastní dceři srazil hlavu. Jeho běsnění pobouřilo i přihlížející pohany. Náhle, zčistajasna z nebe sjel blesk a Dioskura spálil na uhel.
