Nádherně kvetoucí skalka, to je doslova ráj pro užitečný hmyz i pastva pro oči všech skalničkářů, ale nejen pro ně. Pokud na své skalce dosud nemáte žádnou lewísii, jistě se o mnohé ochuzujete. Intenzivní šlechtění některých druhů jejich dříve poněkud náročné pěstování výrazně usnadnilo. Tak už neváhejte a některou z těchto severoamerických krásek si také pořiďte.
Rod Lewisia (Portulacaceae) získal své jméno po americkém cestovateli a vojákovi Meriwetheru Lewisovi. Ten se zúčastnil na přelomu 18. a 19. století v Severní Americe několika přírodovědeckých expedic. Do našich zemí začaly tyto krásné skalničky pronikat nejvíce až v 80. letech dvacátého století. Byly však poměrně těžko pěstovatelné a to bránilo jejich větší oblibě. Velmi často se u nich projevovalo zahnívání kořenů a s pěstováním rostlin byla celkově spojena vyšší náročnost na výběr stanoviště.
V současné době je evidováno asi 16 druhů a několik poddruhů lewísií, přičemž intenzivním šlechtěním a mezidruhovým křížením se odrůdy stávají neustále odolnějšími a vzhledově úchvatnějšími. Lewísie však nejsou jen rostlinou šlechtěnou, ale vyskytují se i ve své přírodní formě na horských svazích, ve spárách mezi kameny a na štěrkovitých místech. Všechna jejich původní stanoviště mají však něco společného – vysokou propustnost. A protože zde nedochází ke kumulování vody, daří se jim zde dobře. Navíc jsou lewísie stavbou svého rostlinného těla dokonale přizpůsobeny extremním místům svého výskytu, a tak odolávají s úspěchem dokonce až několik měsíců značnému nedostatku vody. Jejich listy i kořeny jsou dužnaté a kořeny navíc kůlovité, což jim umožňuje dobře prorůstat spárami kamenů. Obě tyto části jejich těl pro ně v období sucha představují vydatné zásobárny tekutin. Některé druhy lewísií jsou olistěné celoročně, jiné druhy naopak s obdobím sucha své listyztrácejí a zatahují. Na zahradě se jim nejvíce zavděčíme otevřeným slunným stanovištěm se skvělou drenáží a hlavně místem bez stagnující vody. Ideální je jižní nebo jihozápadní expozice. U zatahujících druhů je třeba dbát zvýšené opatrnosti, aby se v jejich okolí v zimě nevyskytovalo přílišné zavlhčení půdy. Jestliže těmto půvabným skalničkám dopřejete vhodné podmínky, nemusíte se obávat, ani toho, že by jakkoli trpěly chorobami anebo byly napadány škůdci. Pokud by se přece jen na spodní části listové růžice objevila žlutá barva, není to známka choroby, ale chyby v pěstování. Pravděpodobně jste použili nevhodný pěstitelský substrát. Pak je zapotřebí rostlinu z něj vyjmout a přemnožit.
Lewísie začínají kvést koncem jara. Obvykle koncem dubna a v květnu se nám pochlubí svými nádhernými květy v mnoha barevných provedeních od bílé, přes smetanovou, žlutou, nejčastěji růžovou až po purpurovou. Zvláště poutavě působí tmavě žlutooranžová a oranžová barva u druhu Lewisia cotyledon.
Sortiment lewísií je však mnohem širší. K druhům se zatahujícími listy patří Lewisia rediviva, Lewisia glandulosa, Lewisia nevadensis a Lewisia pygmea. První zmíněná lewisia patří zajisté k těm nejatraktivnějším. Obvykle během května na ní můžeme spatřit doslovazáplavu zářivých květů v nejrůznějších odstínech růžové barvy. Počátkem léta již rychle zatahuje a upadá do vegetačního klidu, tehdy je velmi choulostivá na půdní vláhu.
Lewísie druhu cotyledon nabízejí naopak velmi pestrou směs barev. Jejich velkou výhodou kromě atraktivních květů v různých barvách je lepší odolnost vůči půdní vlhkosti, ve srovnání s druhy se zatahujícími listy.
